Bývalí šéfové ČNB Tůma a Hampl sa vyjadrili šeských hospodársky novinách takto: Necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku?
Prinášame čitateľom DENNÍKa POLITIKA ich názor, ktorý by mohol zaujímať aj naších slovenských čitateľov ako príspevok v úplnom a necenzúrovanom znení v rámci rubriky ZAUJÍMAVOSTI – VÝBER Z RÔZNYCH ZDROJOV BEZ CENZÚRY :
Nový virus přinesl přímé ohrožení životů a společnost se pochopitelně a správně snaží toto riziko snížit. Vlády celé řady zemí včetně české se pustily do razantních opatření. Máme však dojem, že se často soustřeďují výlučně na zdravotnickou stránku věci a neberou dostatečně v potaz společensko-ekonomické důsledky přijímaných drakonických opatření. Neměli bychom přitom zapomínat, že cílem léčby není eliminace nemoci za každou, třeba i prohibitivní cenu, ale že kvalita života by měla být po zásahu lepší než před ním. Jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost platí, že léčba by neměla být horší než choroba sama. Už v tomto okamžiku je zřejmé, že ekonomické dopady budou gigantické.
Zatím nelze poskytnout dostatečně věrohodnou prognózu, koneckonců ještě ani nevíme, jak dlouho budou přijatá opatření v platnosti. Narušený je nicméně chod celé ekonomiky i trhů, některá odvětví se zastavila úplně, což je zcela bezprecedentní. Předběžné odhady hovořící o dopadu na hrubý domácí produkt kolem pěti procent, tedy přes 250 mld. korun, mohou být nakonec i podhodnocené. Číslo samotné nám asi tolik neřekne, takže si připomeňme, že jde o částku blížící se rozpočtu zdravotních pojišťoven za celý rok. Je skutečně rozumné investovat téměř roční rozpočet celého zdravotnictví do boje s jedinou nemocí? A riskovat, že mohutné hospodářské dopady ohrozí prostředky vydávané na zdravotní péči všech zbylých obyvatel v budoucnu?
Uveďme si ještě jedno srovnání. Jak uvádí Institut pro zdravotní ekonomiku, jiným virovým onemocněním, chřipkou, je každý rok postiženo u nás několik set tisíc lidí a jejím následkům podlehne i přes 3 000 osob. Při epidemii chřipky se často také přistupuje k omezením typu zákaz vstupu do nemocnice či uzavření školy, nikoli však k takovým celostátním omezením, která by zásadním způsobem poškozovala ekonomiku. Nejsme sice zdravotní experti, nicméně vláda ve svých vyjádřeních nijak nevysvětlila, proč jsou v případě koronaviru opatření tak drastická, a neustále se navíc zpřísňující. Lze pochopitelně namítnout, že hovoříme o riziku ztráty mnoha životů a že cena života se nedá vyčíslit. To jako lidé chceme všichni přirozeně slyšet. Ale dovedeno do důsledku by to pak znamenalo, že musíme zamezit všem hned zítra, v nouzovém stavu a pod dohledem policie, řídit auto, pít alkohol, kouřit, dělat extrémní sporty, nezdravě jíst a tisíc jiných věcí. Kvůli tomu všemu lidé umírají. Ani zdravotnictví se tedy nevyhne určitým ekonomickým omezením.
Každá společnost je schopna vydat na boj s nemocemi jen určitou část toho, co vytvoří. V našem případě to je ročně zhruba 7,5 procenta hrubého domácího produktu. V kontextu českého zdravotnictví je cena jednoho roku plnohodnotného života vyčíslena na 1,2 mil. korun. A jak to vypadá s náklady na boj s koronavirem?
Vezmeme-li předběžně odhadovanou ztrátu hrubého domácího produktu kolem 250 mld. korun a počet pravděpodobných úmrtí v důsledku koronaviru při méně drastických opatřeních, dostaneme se k částce nejméně desítek, možná však až stovek milionů korun na snížení o každé jedno úmrtí. Je to do očí bijící nepoměr, a opět tedy vlastně riziko, že tyto prostředky nebudou k dispozici na léčbu jiných nemocných.
Přijatá drakonická opatření budou mít drakonické následky. Nepůjde jen o zmíněnou ztrátu v podobě hrubého domácího produktu, ale o významný zásah do ekonomiky mnoha domácností v podobě významného výpadku příjmu a nárůstu nezaměstnanosti a neschopnosti splácet závazky. Epidemie koronaviru bude dávno pryč, ale z tohoto ekonomického harakiri se budeme vzpamatovávat ještě hodně dlouho. A nemluvíme teď jen o Česku, ale o celém vyspělém světě, který reaguje na paniku budící slovo „koronavirus“ obdobně. Limitům zdravotního systému jsme se rozhodli obětovat celou ekonomiku.
Máme značné pochyby o tom, že rizika koronaviru jsou opravdu tak velká, aby vládu opravňovala k tak významným zásahům a vynaložení takových finančních prostředků bez diskuse a časového omezení. Chápeme, že o úplně první vlně opatření se nedala vést v daném čase rozumná debata a vláda vzala prostě rozhodování na sebe. Koneckonců lidé od vlády očekávají, že zajistí bezpečí a ochranu životů. Ale jistě ne úplně za každou cenu.
Je proto nezbytně nutné zahájit debatu o tom, kdy, za jakých okolností a kvantitativních podmínek se uvedené restrikce uvolní. Pokud jsme ve válce, což je jistě politicky nadnesený termín, musíme mít všichni jasno, v jakém okamžiku ji budeme považovat za vyhranou. K jakému cíli vlastně směřujeme.
Až nebudou žádní noví nakažení? Nebo až se tempo nákazy zbrzdí? Až bude vyléčených více než nově nakažených? Až bude nalezena protilátka? To mohou být dramaticky různé okamžiky a jímá nás hrůza, že neexistence odpovědi na tuto otázku může vést k tomu, že někdo někde zvolí dle své úvahy to nejpřísnější kritérium a v tomto režimu restrikcí budeme klidně další léta. V zájmu ochrany života ekonomika mezitím zemře.
Zdroj: TU
